První chrám sv. Víta, který měl podobu rotundy, byl založen knížetem Václavem, jenž se stal svatým patronem a nebeským ochráncem národa Čechů a české země.
Původní rotundu sv. Víta nahradila pak bazilika, jejíž budování zahájil v roce 1060 kníže Spytihněv II. (1055-1061).
Jeho výrazným představitelem se v raném lucemburském období stal i pražský biskup Jan IV. z Dražic.
Za vlády císaře Karla IV. i v desetiletích následujících byla posvátná aureóla svatovítského chrámu akcentována novými hroby světců a zemských patronů – sv. Víta, sv. Václava a sv. Vojtěcha, k nimž přibyl sv. Zikmund, jehož ostatky dal císař Karel IV.
V letech husitské revoluce byly katedrála a její vybavení postiženy jak ze strany císaře Zikmunda, tak i husitským obrazoborectvím, ale nejhoršímu se tehdy podařilo zabránit.
Svatovítskou katedrálu lze nahlížet a vykládat z rozličných úhlů, jimž lze přiznat dobré oprávnění. Ale nade vším je katedrála výrazem Boží přítomnosti. Nelze tu nevnímat aureólu posvátnosti, která katedrálou prostupuje a z ní vyzařuje.
